Léta od narození Páně 1118 v měsíci září byla jest taková povodeň, jaké myslím nebylo na zemi od potopy světa. Nebo řeka tato naše Vltava, náhle vyrazivší s překotem ze svého koryta, ach, kolik to dědin, kolik ve podhradí tomto domů, chýší a kostelů úprkem svým pobrala! Nebo v jiných časích, ačkoliv se to málokdy stává, aby voda dorážející leda na podlahy mostu dosahovala, ale tato povodeň vystoupila až do výše desíti loket přes most.
Kosmas, český překlad (Fontes rerum Bohemicarum II, 180)
Povodně, zvláště pak ta extrémní v r. 2002, ale i epizodické, bleskového charakteru, projevující se na severním Podbrdsku v posledních letech zhruba ve tříletých intervalech, znovu vzbuzují pozornost veřejnosti. V souvislosti s nimi pak současníci říkávají: „kdepak, něco takového tu nikdy nebylo, nic podobného nepamatujeme ani my, ani naši předkové. Musíme chránit životy své a našich blízkých, svoje obydlí, své majetky, své komunikace, svou civilizaci!“
Hovoří z nás strach, obava. To je hodně silná, vlastně vůbec nejsilnější emoce. Velmi ráda ji pak přiživují média, neboť jim zvyšuje sledovanost, velmi rádi ji využívají i nejrůznější společenské skupiny jako politikum. Tato krátká esej, nikoliv hydrologická a hydrogeologická studie, chce poukázat na to, že tolik celospolečensky diskutované povodně v našem kraji a vůbec na území naší republiky nejsou nikterak čímsi novým, s čím jsme se v minulosti nesetkali, ale přírodní jevem, se kterým je prostě nutné počítat, ač se jej ze společenské i individuální paměti snažíme jako věc krajně nepříjemnou vytěsňovat. Současně by ráda poukázala na skutečnost, že proti těmto událostem jsme schopni a byli jsme schopni se bránit, ba ubránit, avšak vždy jen do určité míry. Tento příspěvek tak chce vést k určitému zamyšlení nad snahami člověka bránit se proti nástrahám přírody, avšak nedělá si ambice suplovat čistě odborné práce.
Již úvodní citát nejstaršího známého českého kronikáře nás, lidi současnosti, nepřímo usvědčuje z toho, že naše paměť je krátkodobá, zvláště jedná-li se o něco velmi nepříjemného, co nás nepotkává, nadneseně řečeno, každodenně. Přitom záznamy přírodních pohrom a katastrof jsou bezesporu něčím, co starým letopiscům rozhodně stálo za zmínku. Nemluvě o dobách, kdy nejen u nás, ale na celém světě neměl kdo, jak a kam tyto události zaznamenávat. Půjdeme-li nepříliš daleko do geologického kalendáře, do období pleistocénu na počátku čtvrtohor, zjistíme, že dnešní velké povodně, jako byla ta v r. 2002, jsou pouhou dětskou hříčkou proti tomu, když končil glaciál, střídán interglaciálem. Tehdy zmizely nejen z učebnic známé pevninské ledovce, ale masivně odtávaly i ledovce horské, mezi nimi i ty u nás, na Brdech. Záznam o těchto událostech jsou výbroně uchovány v říčních sedimentech, terasách pleistocenního stáří. Ty jsou zachovány již od horního toku Klabavy, kterému se dones stále běžně říká Padrťský potok. Pěkná pleistocenní terasa zůstala zachována např. ve Strašicích, na úrovni horních terénních partií bývalých kasáren, dnes cca 10 m vysoko nad úrovní současného říčního koryta Klabavy. Při výkopech inženýrských sítí v r. 2009 byla tato terasa pod vrstvou navážek a svahových hlín odkryta a její svědectví pak bylo pro oči veřejnosti zachováno ve venkovní expozici Muzea Středních Brd. Tehdejší unášecí sílu vody tu skvěle dokumentují mnohatunové skalní úlomky - bloky slepenců, nesoucí zcela jednoznačně stopy již pokročilého opracování vodním transportem, byť na relativně krátkou vzdálenost.
Krajinu Podbrdska na Rokycansku počal člověk kulturně rozvíjet zřejmě již v dobách předhistorických, což se týká Rokycanské kotliny s dochovanými stopami předkeltského osídlení, zcela nesporně pak od 12. století v rámci dvou po sobě jdoucích kolonizačních vlnách Podbrdska i vlastních Brd zhruba ve stoletém odstupu. Již tehdy musel člověk bojovat s nepřízněmi klimatu, jak mj. dokumentuje coby motto použitý Kosmův záznam. Kulturní krajina byla v našem regionu postupně odebrána původnímu lesu, vnitrozemskému brdskému hvozdu. Odvěký souboj člověka s vodou však výborně dokumentují dodnes zachované zbytky cest. Nebyly to silniční komunikace v dnešním slova smyslu, ale stezky víceméně zpevňované, jichž vlastně ale byly celé svazky. Cesty totiž vedly hlavně údolími vodotečí, kde se po relativně rovné nivě dobře cestovalo, avšak převážně jen od pozdního jara do brzkého podzimu. Jindy ovšem, kvůli vysokému stavu vody po jarním tání, nebo po silných deštíchbylo nutné cestování přesunout do vyšších terénních poloh, kam voda nedosahovala. Proto na úbočích i temenech vrchů nacházíme do našich časů zbytky cest, mnohdy vybavených tarasními zídkami, jež přebíraly funkci oněch komunikací údolních.
Nechme však nyní, nám přece jen vzdálené období středověku být a podívejme se do časů časově mnohem bližších, do doby vpravdě moderní, druhé poloviny 20. století. Pro změnu se vydejme na dolní tok řeky Klabavy, mezi obce Klabava a Ejpovice. V padesátých letech se zde započalo s hloubením velikého pocrchového dolu na železné rudy v sousedství obcí Kyšice a Ejpovice. Rozsáhlý lom bylo zapotřebí ochránit před povodňovými vlnami na Klabavě, toku známém dlouhodobě, jak jsme již řekli, vlastně od středověku, svou nestálostí výšky hladiny při významných srážkách. Proto byla nad obcí Klabavou postavena rozsáhlá přehradní nádrž se sypanou hrází opatřená betonovou výstrojí při výpustním zařízení. Vlastní původní koryto vodoteče bylo převedeno náročnou výstavbou dvou vodních tunelů mimo oblast velkolomu. Teprve po ukončení prací v lomu byly na přelomu 60. let a 70 let minulého století tunely odstaveny a Klabava plochu někdejšího povrchového dolu zcela zatopila. Klabavská přehrada tak do značné míry ztratila svou původní funkci, avšak dál fungovala jako vcelu obstojný regulátor povodňových vln, jež se však poměrně často, v měřítku desítek let rozvodňovala, se škodami na lidském majetku od Strašic po Rokycany. Jednu z povodní máme velmi pěkně fotograficky zdokumentovanou ve Strašicích v r. 1965. Již tehdy, v 60. letech minulého století se počalo znovu hovořit o potřebě protipovodňové ochrany na horním a středním toku. Již tehdy se hovořilo o potřebě výstavby hráze nad Strašicemi, v prostoru Ameriky a světlo světa spatřila studie hráze v prostoru Dlouhé louky mezi Dobřívem a Hrádkem. Velmi často se přitom poukazovalo právě na funkční regulaci povodňových vod klabavskou hrází. Přitom však bylo jasné, že její umělé jezero bylo již tehdy nedostačující, neboť při vysokých stavech voda vystupovala z břehů již nad nádrží a rozlévala se volně po terénu západního okraje Rokycanské kotliny.
V r. 2002 došlo k velké povodni vlivem dlouhotrvajících letních srážek, kdy se výrazně vzduly hladiny toků vlastně v celém povodí Vltavy. Tehdy se ukázalo, že při tzv. pětisetletých a vyšších vodách jsou stávající přehrady neúčinné. Ponechme nyní stranou třebas události na tzv. vltavské kaskádě a věnujme se tomu nám nejbližšímu povodí nižšího řádu, Klabavě. Nádrž u obce Klabavy mohutnému náporu vody odolala, avšak musela být, stejně jako všechna ostatní podobná zařízení, masivně upouštěna. Následky se projevily v zápětí na od 50. let regulovaném a přeloženém korytu vodoteče mezi obcí Klabavou a vtokem do umělého jezera někdejšího povrchového dolu. Prakticky všechna vodní díla, hlavně hráze a betonová výstroj regulovaného koryta byla dramaticky poničena.
Od roku 2002, v souvislosti s popsanou povodní, ale také dvěma následnými menšími, jež však ohrozily znovu sídla hlavně ve Strašicích, Dobřívě, Hrádku, Kamenném Újezdě a Rokycanech se znovu živě diskutuje o když ne eliminaci, pak alespoň snížení škod. Nemluvě o škodách na přítocích Klabavy, hlavně na Skořickém a Příkockém potoce v Mirošově. Znovu se tak od té doby v široké, ale i odborné veřejnosti nastoluje otázka protipovodňové ochrany. Opět ožila stará myšlenka na vybudování hráze na Americe i na Dlouhé louce v Hrádku. Toto ryze technické řešení má řadu zastánců, ale rovněž tak odpůrců.
Jisté je, jak jsme si již ukázali, že povodně zde byly vždy. Jenom škody, jak se zdá, bývaly menší. Skutečně?
Podíváme-li se do historie, řekněme již od 18. století, zjistíme v oblasti Brd a Podbrdska významnou změnu ve tváři krajiny. Původní brdský hvozd již v průběhu druhé poloviny 17. století počal mizet, hlavně v milířích na dřevěné uhlí, jímž byly zásobovány stále větší a stále přibývající vysoké pece zpracovávající bohatá ložiska zdejších železných rud. Odlesňování, a tedy s ním výrazně snížená retenční schopnost lesa, se již tehdy zcela určitě začalo negativně projevovat zvýšenými stavy vody a způsobovanými škodami. O těch nás mj. výborně informuje tzv. Kopiář zbirožského hejtmana. Původní les byl především z hospodářských důvodů postupně nahrazen lesem hospodářským s výraznou smrkovou monokulturou, jaký na Brdech i Podbrdsku převažuje doposud.
Pokud se týká krajiny na severní straně a úpatí Brd, došlo zde, co se týče vodního hospodářství, k zajímavému fenoménu: vzhledem ke stále narůstajícímu počtu především hutních zařízení, jež spotřebovala pro svůj pohon mnoho vody, byl povrchové vody nedostatek a muselo se s ní proto velmi pečlivě hospodařit. Skvěle to ilustruje mapa Strašic, resp. jejich části Hutě z r. 1853. Mapa předvádí, jak velký byl počet hospodářských objektů závislých na vodě a současně názorně ukazuje, jaká byla tehdy ve Strašicích používána důmyslná a komplikovaná síť kanálů a nádrží zadržujících vodu. Analogická je situace v Mirošově, kterou zobrazuje mapa z r. 1847 pořízená před počátkem zdejší průmyslové velkokapacitní těžby černého uhlí. Tady ovšem byla síť vodotečí i nádrží výrazně změněna a zregulována právě díky těžbě s maximem před koncem 19. století. Ovšem, právě s koncem 19. století došlo na Středních Brdech a Podbrdsku k postupnému útlumu těžby uhlí i rud a jejich zpracovávání, neboť rudy přestaly vyhovovat požadavkům moderní metalurgie a uhlí bylo prakticky vytěženo. Železářské provozy fungující postaru zanikaly, nahrazeny železozpracujícími podniky jinde (Hrádek, Rokycany) a pracujícími za zcela odlišných podmínek. Stará, náročná vodohospodářská síť tak jaksi „přestala mít smysl“, ovšem ten čistě ekonomický, orientovaný na přímý zisk. Strouhy, náhony, rybníky, nádržky, to vše postupně zanikalo a dříve funkční soustava, jež pomáhala vodu využívat, ale také způsobovala její značnou retenci, postupně ve velké míře zanikla. Podobně fungovalo a funguje i vlastní lesní hospodaření. I v minulosti docházelo na Brdech k velkým holosečím, zejména kolem poloviny 19. století v souvislosti s další tehdejší vlnou vzestupu železářství, ale i důlní činnosti na ložisku černého uhlí v Mirošově a Skořicích. To se, pochopitelně, odráželo opět opět ve snížení retence ubývajících lesních porostů s již známými, obecními kronikáři zaznamenávanými povodněmi.
V současnosti, vlivem stárnutí hospodářského lesa, který na poměrně velkých plochách dozrál do těžebního věku, se opět těží ve větší míře. To není nic nového a není to nic, s čím by se krajina, díky obnovování porostů, nebyla schopná dlouhodobě vyrovnat. Problém se projevuje jinak, a to díky moderním technologiím lesní těžby za použití mechanismů, jež těžbu urychlují a ekonomicky racionalizují. To ovšem vyžaduje cosi nového, co se nikdy dříve v oblasti neprojevovalo: rozsáhlé stavby nových svážných cest se zpevněnými či alespoň částečně zpevněnými povrchy. Tyto kilometry dlouhé průseky většinou jen málo respektující terénní reliéf, se stávají novou rozsáhlou plochou bez jakékoliv retence. Naopak, hluboké postranní příkopy z nich velmi rychle odvádějí odvádějí vodu do řady drobných, mnohdy jen občasných vodotečí, jež ústí do toků vyššího řádu a následně do hlavního toku povodí, do Klabavy. Dále se moderní způsob hospodaření negativně pro retenci vody v lese odráží i na vysoušení mokřadů a mechovišť. Vzniká tak sice mnohem lepší nástupní prostor pro těžbu samotnou, ale voda ztrácí další významná místa, kde se může zdržet.
Jak z těchto problémů ven? Předně a jako technicky zdánlivě nejjednodušší se nabízí již vícekrát zmiňovaná myšlenka přehradních hrází, popř. velkokapacitních, tzv. suchých poldrů. Tato myšlenka je znovu uchopena především vodohospodářskými stavebními technology a jak se zdá z různých ohlasů v médiích, je výrazně podporovaná některými kruhy státní správy i samosprávy. Zejména se zdá, že v poslední době má výraznou podporu ve vedení Plzeňského kraje, nebo i ve vedení některých menších měst, např. Hrádku. Co tedy mohou takováto stavební opatření přinést lidem a krajině? Pokud bychom uvažovali klimatické poměry obvyklé v polovině 20. století, dalo by se uvažovat o jistém a nezanedbatelném přínosu k ochraně zejména lidských sídel a výrobních areálů. Na straně druhé hráze, a to vč. suchých poldrů – neboť i ony potřebují hráz, jsou technologicky a finančně velmi náročné, vyžadují odborný personál obsluhy a údržby, podrobný monitoring, nutné časté opravy. Znamenají také drastický zásah do krajiny s následnou otázkou, zda se rány krajině uštědřené podaří nějak a vůbec, alespoň částečně zacelit. Znamenají rozvrácení dosavadního celkového vodního režimu. Pokud ovšem uvažujeme přímou současnost, kdy se klima velmi výrazně mění, přičemž nevíme, zda se jedná o změnu krátkodobou či setrvalejší stav, jeví se stavba hrází jako nedostatečná. Jak jsme uvedli na příkladu Klabavské vodní nádrže, hráze do jisté míry zachytávají nápor povodní. Ovšem při stavech vody v korytech pětiset a víceletých se jejich ochranná funkce stává zcela iluzorní a jednoznačně kontraproduktivní.
Jak tedy postupovat? Především snažit se v maximální možné míře nejen zachovat, ale ještě více zvýšit retenční schopnost krajiny jako celku. V této souvislosti je třeba znovu upozornit na dva vysloveně negativní dopady soudobé lesní těžby. Je to především rychlé odvádění vody z rozsáhlých průseků svážných cest a odvodňování vlhkých ploch. Je jasné, že v současnosti nelze moderní způsob těžby podnikům zakazovat. Tím by se takto postižené staly ihned konkurence neschopnými a v krátkosti by je očekával zánik. Lze však provádět při výstavbě svážek poměrně jednoduchá a levná opatření: vodu z příkopů podél cest navracet na krátkých, terénně vhodných úsecích zpět do lesa. Pokud se týká odvodňování mechovišť a lesních mokřadů, je třeba bez vytáček konstatovat, že se jedná přímo o vodohospodářský zločin, který je na škodu všem, s výjimkou těžařů, kteří mohou pracovat „pěkně v suchu“. .
Další způsob, jak vodu udržet po nutně dlouhou dobu v krajině, je poměrně náročnější. Časově i finančně. Jedná se o krok nazpět v hospodaření s vodou v krajině. Ano, jsou to ony výše zmiňované systémy starých příkopů, struh, náhonů a nádrží. Lze je obnovit podle původních stavů. V archivech, muzejních fondech, soukromých sbírkách se dochovalo ohromné množství materiálu, jenž původní situaci zachycuje na mapách, ale i na fotogtrafiích či obrazech. Těžko zde náklady na znovuzavádění staré vodohospodářské sítě vyčíslovat. Ale empiricky je známé, že rozhodně nedosahují finančních a ostatních nákladů na stavbu novodobých velkých hrází, jejichž funkčnost je, jak bylo výše předvedeno, nikoliv sporná, ale vysloveně záporná.
V nadpisu tohoto příspěvku byla položena otázka: mohou být tato naposled jmenovaná zařízení Brdům ku prospěchu? Ve světle nastíněných problémů je odpověď nasnadě. Zní: nikoliv.