Kolo, kolo, mlýnský, za čtyři rýnský, zpívá se v dětské písničce leckde sloužící nejmenším i jako rozpočítadlo. Jedno takové, ale nikoliv vodní kolo, které je říkadlem myšleno, stálo do 4. května 2010 opřené o zeď a poněkud zastrčené v útrobách vodního hamru v Dobřívě.
Hovoříme o kole palečnicovém, rozvádějícím hnací sílu do dalších, menších převodů mlýnského stroje. Pochází z Mikulíkova mlýna ve Strašicích a do Dobříva se dostalo nějakým hodně křivolakým řízením osudu. Nemá s hamernictvím nic společného. Stejně tak jako velký mlýnský kámen ze stejného mlýna i podstatně menší, druhý mlýnský kámen, jenž se do Dobříva zatoulal dnes již neznámo odkud. Muzeum Dr. Bohuslava Horáka, které dobřívskou Národní památku spravuje nemělo kolo ani kameny v evidenci – a ve světle výše uvedeného není divu. Mlynářství a zpracování železa se u nás v kraji potkávají jen přes tu vodu, jinak opravdu nemají nic společného.
Naše muzeum proto využilo nabídku muzea rokycanského a všechny tři předměty rádo převzalo do svého inventáře. Dva z nich ze Strašic naprosto spolehlivě pocházejí a třetí, malý mlýnský kámen, spadá zase do zájmového okruhu kolem využití lesa a vody v Brdech a na Podbrdsku.
Stěhování bylo dohodnuté na 4. května. Předtím jsme si kolo i kameny zběžně prohlédli a pan kurátor chytře usoudil, že dostat všechno ven k čekajícímu jeřábu nebude zas až tolik fyzicky náročné a postačí k tomu jeho maličkost a ruce jednoho z hamerníků. Svatá ty prostoto! Zatímco na cestě byl náklaďák Čejkovy autodopravy z Mirošova, lopotil se spolu s kovářem Josefem Švecem na vyvalení všech tří kotoučů z místa jejich uložení. Tekl pot, v případě muzejníka i lidské sádlo, ale kýžený valivý pohyb se jaksi nechtěl dostavit. Kolo se vždycky zhouplo a pak zase zapadlo do léty vyleženého dolíku v hlíně provlhlé vodní tříští zpod vantrok. Zkoušely se různě dlouhé páky – marně. Podobně se dařilo i s velkým mlýnským kamenem. Jenom ten malý se poslušně koulel před dvěma lidskými chrobáky… Nezbylo než jet pro pomoc. Třetí ruce a nohy v podobě Ing. Petra Ježka s pevným námořnickým úchopem se zdály jako (snad) postačující. Pak se ale udál malý zázrak v podobě dobřívské úklidové čety, která se svou multikárou čistila cestu k hamru před velkým svátkem Hamernického dne. Dalších šest rukou si už s těmi proklatými rotačními tělesy, tři a více metráků vážícími „cetkami“, hravě poradilo. Zbytek obstarala mechanická ruka číhající před hamrem.
Zbytek si můžete prohlédnout na obrázcích… Josefu Švecovi, který je pořídil, se kupodivu po přestálém fyzickém vypětí ani netřásly ruce. Nebo má ve foťáku stabilizátor obrazu?
Oba kameny skončily v našem malém lapidáriu na zahradě muzea. Kolo prozatím odpočívá tamtéž, snad bude do konce roku pod krytým přístřeškem, co pro podobné exponáty chystáme, nebo zimu přečká v depozitáři.
