Muzeum Středních Brd se podílelo na výstavě „Brdy, kraj tajemné krásy", která proběhla ve dnech 16. až 21. května 2009 v obci Lhota u Kladna ve výstavní síni tamního klubu „U splavu". V přívětivém a důstojném prostředí se více než půl stovce účastníků vernisáže představil průřez tvorbou hořovického malíře Václava Šestáka, který doplnila kolekce leštěných železitých křemenů z Brd a okolí ze sbírek muzea. Odpoledne po vernisáži pokračovalo do večera společenským setkáním, jež zpříjemnila produkce kapely Třetí dech. Brdy se tak zajímavým způsobem prezentovaly v jiném krásném koutě země, na Křivoklátsku. Akce proběhla v souvislosti s 10. výročím revitalizace chráněného stromořadí Kaštanka.
Václav Šesták nepatří k akademicky školeným malířům. Kdybychom byli hodně přísní a postupovali podle kriterií oficiální „kamenné" kritiky, asi bychom jej museli zařadit do kategorie malířů naivních. Ačkoliv zde by se jednalo o „zaškatulkování" v tom nejlepším slova smyslu. Jenomže každé umění, to je především stav duše a co nejdokanalejší ovládnutí výrazového prostředku. A proto, zvláště v tomto případě, kostnaté a fosilní školometské, hodnotící tabulky raději opusťme.
Václav Šesták se malbě, jakožto spolu i divadlu a muzice věnoval od mládí, aby ji pak na dlouhou dobu opustil. Teprve ve věku, kterému se v našich zeměpisných souřadnicích zdvořile říká „nejlepší" se k paletě a štětci vrátil. Vrátil, a to s nevídanou pílí a úsilím, jako kdyby zmeškané roky chtěl co nejrychleji dohnat, a proto se mi jeho současná práce jeví až jako určitá forma zběsilosti. Ačkoliv při osobním kontaktu má člověk dojem, že je tento malíř tvor spíše uzavřený a do jisté míry až plachý, jeho obrazy mluví lépe než vodopád slov.
Díváme-li se na jeho malířskou tvorbu jako na celek, nemůžeme si nepovšimnout několika základních okruhů, kterým přeci jen dává přednost. Je to především krajinářství, pak zvídavost nalézat tvar, účel a rovněž skrytou informaci v různých předmětech, nejvíce však v květinách, jimž věnoval řadu zátiší. Poměrně málo se věnuje portrétu. 
Velmi bohatý je jeho okruh snových představ, které ale mnohdy nejsou pouhou vidinou a promítají se i do reality. Obzvlášť nápadné je to pak u plenérů z rodného kraje i současného bydliště, kde náměty pocházejí nejvíce z dodnes tajemných a neznámých Brd, které stále stojí tak trochu na okraji zájmu soudobých kumštýřů. Snad je to způsobeno zvláštním vývojem tohoto kraje, od dob první republiky ztraceného civilnímu životu a od válečných let z podstatné části uzavřeného civilnímu životu. Na druhé straně, kde jinde by dodnes měl člověk pocit, že za každým keřem se ukrývá neznámá nadpozemská bytost, ať již lesní žínka, víla nebo rusalka, kde u hlubokých tůní bystrých potoků a u mlčenlivých temných rybníků pod nehnutou hladinou číhá vodník, anebo v rozeklaných balvanech odpočívá škodolibý skalní duch? Dodnes tu u nejstarší generace můžete zaslechout zkazky o brdském pánu Fabiánovi, jenž je analogií mnohem známějšího krkonošského Rýbrcoula čili Krakonoše. Jenže snové obrazy, to není jen krajina a spodobnění reálných i pohádkových bytostí, ale mnohdy též výraz nejvlastnějšího nitra.
Pokud se týká malířské techniky, je v Šestákových obrazech cítit přes poměrně krátký čas novodobé tvorby neustálý, pokračující vývoj. A také značná dávka originality, kdy kromě oblíbených olejů využívá zvláštní technologii malby křídou do mokrého šepsu. Tím obraz dostává zvláštní měkké kontury a světlo. Divák nemusí být ani odborníkem, aby si nepovšiml určitého ovlivnění stylu velkými vzory. A tak zde, zvláště u zobrazování moře, ale i městských zákoutí, nalezneme stopy Schickanedera, nebo, ponejvíce u lesních scenérií, patrný vliv Mařákův. Ale v žádném případě se nejedná o kopírování či snad plagiování, natolik si malíř svou původnost nenechává brát. Spíše je znát určité okouzlení... Zajímavá je i manýra občas nechat pokračovat obraz až do rámu, aby přechod z obrazu do prostředí, kde je zavěšen, byl co nejplynulejší.
