Publikační činnost, články

Restaurovat či nerestaurovat?

Martin Lang

otaznikStalo se již víckrát, že se na nás obrátil návštěvník, ale i muzejní odborník s otázkou: „Proč některé exponáty vystavujete v nerestaurovaném stavu? Copak není lepší, dát je před expozicí renovovat?“

Ano, je tomu skutečně tak. V Muzeu Středních Brd naleznete nemalý podíl předmětů, které se ruka restaurátora a někdy ani konzervátora vlastně vůbec nedotkla. Jsou třebas matné, osahané, oprýskané, zašlé. Proč nejsou jako ze škatulky, jakoby právě opustily dílnu nebo provoz svého zhotovitele? Mnohá muzea je tak přece vystavují… To vše nastoluje onu takřka hamletovskou otázku z nadpisu.

V řadě případů je skutečně žádoucí, aby věci byly jako nové, svítící barvami, lakem, chrómem nebo čerstvým dřevem. To se týká především vynikajících uměleckých a řemeslně-uměleckých prací, nebo velmi vzácných technických výrobků, které se dochovaly jen v jednotlivých kusech či v nevelkém souboru, ojedinělých textilních výrobků apod. Záleží však také nemálo na tom, jakým způsobem kurátor k stálé, nebo i dočasné výstavě  exponátů přistupuje.

V našem případě preferujeme účinek výsledného dojmu takový, aby věci byly schopné podat svědectví nejen o důvtipu a řemeslném nebo uměleckém fortelu svých tvůrců. Totiž, aby byly schopné vyprávět i svůj vlastní příběh. To znamená, že je někdo nejen vymyslel a vyrobil, anebo vytvořil. Že se však dostaly někomu do rukou, že je ten kdosi používal, dotýkal se jich, pracoval s nimi. Někdy s láskou, péčí a opatrností, jindy zas neopatrně, ledabyle a třebas až destruktivně. Že jednou zůstaly s něhou a někdy i sentimentem nikoliv uskladněny, ale takřka muzejně deponovány v domácnosti, nebo byly opečovávány a vystaveny v podniku svých tvůrců, než byly provozy jejich firmy uzavřeny a opuštěny. Ale podruhé zase zcela zničeny používáním a rozbité pohozeny, jako snad někdy v budoucnu opravitelné, někde v koutě skladiště, nebo v domácí kůlně, než byly úplně zapomenuty a na světlo se dostaly náhodou.. Při úklidu díky změně majitele fabriky či domu. A v mnohých případech pak byly jako „staré krámy“ v lepším případě odvezeny do sběrných dvorů, v horším rovnou na smetiště a tam odhozeny. To je pouhé konstatování, byť trochu nahořklé, nikoliv výtka. Není často v silách jednotlivce poznat, že zdánlivě naprosto bezcenná věc, jevící se jako zbytečná zaprášená veteš, má obrovskou cenu pro sbírku, která mapuje cosi v minulosti. Ono haraburdí pak je, trochu nadneseně řečeno, malým, ale důležitým a chybějícím kolečkem v celém soustrojí, které bez něj nebude úplné a funkční. Zkrátka, bez té věci se nedobereme úplného vývoje a souvislostí. Je pak opravdu na muzejníkovi, kurátoru, který sbírku nebo expozici vytváří, aby se rozhodl, zda ten či onen předmět není nakonec lépe ponechat v nálezovém stavu, případně jej pouze konzervovat. V mnoha případech je tak dobře učinit i z jakési piety nikoliv pro pouhou věc, ale kvůli osobnosti, která předmět používala.

medometyPříkladem posledně řečeného je tzv. návratová uniforma letce RAF plk. Velvarského v naší armádní expozici z let 1939 - 1945. Jistě, bylo by možné ji vyčistit, nechat opravit či vyměnit za lepší její knoflíky, vyměnit prýmky za nově vyrobené. Jenomže pak se z ní vytratí ta hmotně nepostižitelná součást, tj. plná autenticita. Bylo by to, jako bychom říkali: „Toto je dědova sekyra. Otec jí dal nové topůrko a já zase nové ostří“ (Robert Graves). A samozřejmě zmizí i další, opět hmotně zcela nepostižitelná matrix, dotčení osobou, které z řadové uniformy učinilo právě tu jedinečnou.

Jako další příklad si vezměme tzv. irská kamna vyrobená ve strašickém provozu fy Max Hopfengärtner, vystavená v expozici Místopisu a moderních dějin. I je by bylo možno zcela úplně restaurovat, dát jim novou šamotovou vyzdívku, znovu pochromovat původně lesklý firemní štítek na čele násypné šachty atd. V precizním stavu je máme přitom vystaveny vyobrazené v originálním dobovém katalogu v sousední vitríně. A zase, perfektní restaurací, která by byla technicky i finančně docela dobře možná, bychom předmět ochudili o jeho příběh dlouhé služby, která skončila v zázemí strašického fotbalového stadionu, kde kamnům po letitém používání definitivně prohořel plášť.

Někdy se snažíme popsaný genius rei zachovat i v rámci restaurátorských prací. Příkladem je nedávné restaurování pozdně barokního krucifixu z jedné ze strašických chalup. Na naše přání postupovala restaurátorka tak, aby obnovou nenarušila, ale naopak zdůraznila osudy vzácné dřevěné řezby.

V budoucnu se klidně může stát, že do muzea přijdou jiní kurátoři s názorem odlišným od našeho. A řada exponátů si projde úplnou či alespoň částečnou omlazovací kůrou a bude jim vrácen jejich prapůvodní vzhled. Nebo možná, z finančních důvodů, půjdou do depozitáře a jejich místa zaujmou esteticky lépe působící předměty. Nelze proti tomu vcelku nic namítat. Byla by to zkrátka jiná koncepce péče o sbírky. Jen by se v takovém případě nemělo zapomínat na určitá technická omezení a soudobý stupeň poznání. Na způsob, jakým se v minulosti často „restaurovala“ ojedinělá díla, dnes často nahlížíme jako na jakési barbarské zprznění. Mysleli to přitom dobře, ti naši předchůdci. Jen aby si něco podobného v budoucnu nemyslely o nás generace našich dědiců.
Jste zde: Hlavní stránkaPublikační činnost, článkyRestaurovat či nerestaurovat?

Hlavní sponzoři

      paliva strasice skart2      
Paliva Strašice Plzeňský skart
Free business joomla templates