Publikační činnost, články

Historie školství na Rokycansku od 15. století do roku 1805

Mgr. Tomáš Makaj

Úvod

Tato práce na téma „Historie školství na Rokycansku od 15.století do roku 1805“ představuje svým rozsahem spíše úvod ke studiu na toto téma. Primární prameny, uložené dnes v rokycanském okresním archivu, prošly rukou badatele v širším kritickém rozsahu naposledy na konci 19.století. Tehdy byly archiválie ještě neuspořádané a dokonce samotný archiv ani neexistoval. Množství informací, které zpracovali jednotliví učitelé v roce 1897 je svým rozsahem dosud nepřekonáno a zřejmě ani překonáno nebude, neboť je dnes celá řada archiválií nenávratně ztracena. Důležité je, že došlo k samotnému zpracování materiálů a tím byla založena celá řada školních kronik. Z nichž bych posoudil, že nejvýznamnější je ze Strašic.

Co bylo však impulzem pro tuto práci? Řekl bych, že je to jakési bílé místo zaplněné ideologickými náhledy na katolicismus, tereziánské reformy, vyzdvihování významu J. A. Komenského či císaře Františka Josefa I. Je to náhled na historii, který se mění. Na počátku stojí prorakouský pozitivizmus, později republikový odsudek všeho rakouského atd. Nesuďme však příliš „staré dobré učitelstvo“, které dalo prvotní impuls ke studiu historie školství na Rokycansku. Bylo to již výše zmíněný rok 1897, kdy se okresní učitelská konference dne 20. října 1897 jednomyslně usnesla, že na oslavu jubilea padesátiletého panování císaře a krále Františka Josefa I. vydá „Popis školního okresu Rokycanského“. Výsledkem usnesení byla obsáhlá práce, která byla vydána v následujícím roce. Právě informace z této publikace posloužily jako základní segment i pro tuto drobnou studii, kterou jsem rozdělil do tří kapitol.

Kapitola 1. Z nejstarší historie školství na Rokycansku

Historie školství na Rokycansku má hlubokou tradici, kterou můžeme hypoteticky klást již do období druhé poloviny 14.století. Pravdou je, že se nám nedochovaly žádné písemné prameny, ale lze důvodně předpokládat, že v Rokycanech již existovala v té době škola triviální. Staří autoři upozorňují na vzdělání Mistra Jana z Rokycan: „Vždyť prvního v ní  nabyl vychování Mistr Jan Rokycana, slavný řečník a volený biskup kališný“[1]. Ale jak bylo řečeno, jedná se o hypotézu, která je zcela bezpochyby pravdivou, neboť v nedalekých Radnicích je první zmínka o tamní škole již z roku 1409, kdy je zmíněn v listině Mistr Šimon, měšťan a zároveň rektor školy radnické.[2]

Velmi omezené množství písemných pramenů nás nutí se poohlížet po okolních městech a obcích, které takové zmínky o školách mají. Druhým pilířem bádání o počátcích školství je sekundární literatura, která spíše spoléhá na jakousi ústní tradici a přejímá starší teze z 19. století. Dle těchto úvah jsou nejstarší školy na Rokycansku ve Strašicích, v Drahoňově Újezdě a ve Zvíkovci. Což ovšem nelze zcela jistě prokázat.

Třicátá léta 16. století nám zmiňují v Rokycanech existující školu při proboštství v domě č.p. 135, kam docházela většina měšťanských synů. Známy jsou jména kantorů z té doby: „Vondrášek, Jakub a František“.[3] Asi nejznámějším absolventem této školy byl Řehoř, který dosáhl titulu bakaláře. Roku 1528 působil jako písař v Domažlicích. Studoval také rok a půl u Martina Luthera ve Wittenbergu. Po zániku konventu roku 1558 přešla povinnost vydržovat rektora a kantora na město. Městská rada si uvědomovala význam této školy a tak ji poměrně výrazně podporovala nejen finančně, ale také personálně.

Od roku 1570 je tedy zmiňována škola města Rokycan.[4] Tehdy spadala škola tzv. pod obojí a její správa byla pod patronátem rektora filozofické fakulty Pražské univerzity. Podrobněji o tom píše František Dvorský ve spisu Paměti o školách Českých vydáno roku 1886 „Universita Pražská po způsobu university Pařížské jmenovala své mistry a bakaláře správci škol městských a uváděla tím i školy tyto pod svůj dozor a řízení. Ale přes všechna statuta zápasilo vysoké učení Pražské u věci té se starším právem kapitol, děkanů, farářův a kolátorů“.[5] Z toho vyplývá, že školní správci i kantoři povětšinou zůstávali podřízeni farářům.

Za dobu největšího rozkvětu rokycanské školy jsou považována 90. léta 16. století. V té době zde jako kantor působil Ondřej Chrysoponus Jevíčský. I ostatní kantoři a správci byli významní humanisté a literárně činní autoři. V roce 1598 dosazuje rektor univerzity Pražské Martin Bacháček Nauměřický z Nauměřic školního správce. V otázce dosazení pak žádá, aby měšťané správce hlídali, jak se chová ve škole. Roku 1599 je potvrzen za správce školy Mikuláš Celestin, který je roku 1604 nahrazen a na jeho místo nastupuje Andream Acest Brandens. Jak se zdá, vládla ve městě nespokojenost a správci škol se střídali jeden za druhým. Roku 1605 měl nastoupit na místo poměrně mladý Gregorius Martinid Prachatický, jenž však nebyl vůbec měšťany přijat a rektor byl nakonec nucen přijmout Jiříka Střelu Domažlického. Těmto peripetiím však nebyl konec a správců se ještě vystřídala celá řada.

Roku 1617 si stěžuje rokycanský farář Jan Bireš z Oužlebí „purkmistru a radě do osmi osob do ouřadu poslaných“, kteréž jménem obce mu oznámily, že svých dítek vedle nového katechismu vyučovati neodpustí, než jak samy věří, že pět svátostí zamítají a na dvou dosti mají“. I přes to si rokycanská škola zachovala poměrně vysokou úroveň, o čemž dosvědčuje i pochvalný spisek Václava Berounského z roku 1617.[6]

V Rokycanech zůstávala, tedy i přes všechny rozepře, úroveň školy poměrně vysoká. Ostatně tomu dosvědčují i příslušné prameny z přelomu 16. a 17.století . U ostatních škol na Rokycansku tomu tak nebylo. Zachovala se nám pouze zmínka, že ve Zbiroze rektoroval roku 1615 Jan Kellenius. Dále se zachovalo několik tradic o školních budovách. Ve Zbiroze prý školní budova stávala tam, co je dnes obecní úřad. Ve Strašicích byla dle ústní tradice školní budova dřevěná a stávala nedaleko kostela sv. Vavřince.[7] Závěrem této kapitoly, která se snažila podchytit tzv. dobu předbělohorskou, bych uvedl výrok uvedený v publikaci Politický a školní okres Rokycanský[8]: „V Čechách bylo prý v době té tolik škol, kolik měst, kolik městeček, kolik vsí, kolik farností, kolik skoro domů šlechtických boháčů, hradů spatřit můžeš.“

Kapitola 2. Doba pobělohorská (1620-1769)

Poměrně úspěšné rokycanské školství přerušily události na Bílé hoře a následující rekatolizace. Během roku 1620 došlo k úpravě zákonodárství, při němž byl zrušen Majestát Rudolfa II, dále bylo zakázáno přijímání pod obojí a vypovězeni nekatoličtí kněží. Rozhodujícím datem byl i duben 1624, kdy nesměla královská města mezi sebe přijímat nekatolíky a v květnu téhož roku byl vydán zákaz o provozování živností nekatolíkům. To vše mělo negativní až přímo tragický vliv na vývoj na rokycanského školství.

Po bitvě na Bílé hoře byla odňata správa rokycanských škol učení Pražskému a předána jezuitům. Poslední předbělohorský učitel Václav Clemens ze Žebráku odešel do saského exilu a od roku 1622 školy řídil děkan Rokycan.

Další informace o škole známe až z roku 1677, kdy podal zprávu děkan města Ladislav Frosinius arcibiskupovi Janu Bedřichovi z Valdštýna: „Škola jest způsobná, magistrát volí učitele, pozdraviv dříve mne. Škola nemá svých důchodů nýbrž z obecních příjmů se opatřuje i bakalář s kantorem a organistou. Vyznání víry katolické učinili. Ve škole přihlížím k tomu, aby se neučinilo proti ustanovením římské církve aneb žádné nekatolické knihy se neužívalo. Mimo katechisování v kostele navedl jsem mládež k ministrování i napomínám ji, aby v chrámu Páně tiše se chovala“.

Z období třicetileté války pochází i jedna zpráva ze Zbirožska. 16. června 1633 prosí kantor ve Zlonicích Jakub Faberius faráře Jakuba Popelia v Drahoňově Újezdě a Zbiroze za přímluvu, aby byl ustanoven kantorem ve městečku Mýtě nebo ve Zbiroze. O tom, zda byl vyslyšen a opravdu nastoupil do svého úřadu, nevíme. Doba však byla nejistá a obě dvě městečka byla sužována nájezdy nepřátelských vojsk. Ba co víc, ani císařští ochránci se nechovali o mnoho lépe[9].

Rokycansko bylo vypleněno roku 1619 Mansfeldskou jízdou v čele s obávanými rejtary, roku 1635 pak Poláky. Největší katastrofou byl ale příjezd Švédů pod vedením generála Bannera (1639). Tehdy byla vypleněna snad každá ves v okolí Rokycan. Zkázu pak zakončilo tažení generála Konigsmarka v roce 1648.

Tyto události měly velmi důležitý vliv na školství, které v té době doslova přežívalo, po plenění obcí byla všude chudoba a vzdělávání se ocitlo na posledním místě daleko za existenčními problémy obyčejného člověka. Školám se tedy nedostávalo financí ani učitelů a tak jich celá řada zanikla. Více než padesátileté období temna a dlouhých válek zanechalo své následky v podobě skomírajícího elementárního vzdělání. Situace se začala poněkud vylepšovat ke konci 17. století a to již pod plným dohledem katolické církve a měst.

Přes značnou absenci přímých zpráv o školství na Rokycansku nacházíme prameny především v matrikách. V roce 1688 je tak zmíněn v mirošovské matrice, že byl kmotrem Martin Raimon, cantor z Dobříva. Ten se vyskytuje v matričních záznamech i v roce 1689 a nakonec je zmíněn roku 1691 jako „cantor z Chýlice“. Mirošovská matrika je významným historickým zdrojem informací. Dne 11. června 1669 byl přítomen křtu Jiří Chmelíček Protivínský, správce školní v Mirošově. Roku 1685 je dále zmíněn kmotr Martin (kantor), roku 1697 kantor Václav Frank, roku 1702 Jan Hanzelín, varhaník a kantor, měšťan rokycanský. V matrice zemřelých je pak zmíněn Jan Václav Maysl, kantor pohřbený v Chýlicích u sv. Jakuba dne 14. července 1699. Mirošovská matrika zmiňuje roku 1701 strašického kantora Jana Reidla.

První polovina 18. století je již bohatší na písemné prameny. Během let 1700-1710 se vystřídalo poměrně velké množství učitelů. Bylo to způsobeno velmi chudým příjmem od města. Tato situace se táhla až do padesátých let 18. století, kdy byl již deputát vyšší. Zajímavou informaci ze školního života nám zachoval kronikář města Rokycan, jenž zmiňuje roku 1756: „Toho roku držána byla hra vojenská, již jmenovali „Škalice“, a kteráž již od starodávna v Rokycanech žáky bývala vedena, posledně však od mládeže školní na place mimo město nad Pátkem u Žampírek. Byli pak chlapci školní rozděleni na dvojí vojsko. Děti honoratiorum nacházeli se i na koních dřevěných. Jedno vojsko představovalo vojsko císařské a druhé královské pruské. Obě strany proti sobě postupují obdařeny zbranní střelnou i postranní, ale vesměs ze dřeva dělanou, též patrontašem a čepicemi z papíru. Nastupovali pak na sebe tak, že jeden druhého dostihnouti mohl a strana stranu k couvání a ustoupení tlačila. Když pak ale žádná ze svého místa hnouti sobě nedala a nechtěla, začaly obě strany doopravdy šavlemi po sobě sázeti a sebe bíti, že naposled nadšení bojovníci do vlasů se pouštěli a pěstmi po sobě tloukli, tak že dosti činiti bylo, aby je moderatores scholae od sebe rozvést mohli“.[10] O této hře je uvedeno, že ji nacvičil Karel Offili, který učil ve zdejší škole v letech 1755-1773. Před tím učil na škole v Praze, kde se angažoval v hudebním dramatu v jezuitské škole (1751)[11].

Z téhož období pochází informace o škole v Mlečicích, kde je uveden kantor Studený. Ten měl přikázáno proti mračnům zvonit. Bydlel v sešlé chaloupce, která se nacházela na nynější školní zahradě. Roku 1778 nebylo již možné v této chaloupce učit a tak se kantor Studený přestěhoval do přízemí farní budovy.

Celkem chudý obrázek nám představuje bídu tehdejšího školství, jenž bylo v úpadku stejně jako plat učitelů. Školy byly na spadnutí a učitelé žili jako žebráci, kteří sháněli práci, kde se dalo. Málokterá budova školní byla kamenná, většinou se jednalo o dřevěné chaloupky. I výuka byla skromná. Učení probíhalo jen dle takzvaného trivia - čtení, psaní, počítání. Učebnice taktéž nebyly a bylo pouze na učiteli, jak vtloukl vědomosti dětem do hlavy. K samotné vzdělanosti učitelů lze jen dodat, že univerzitní vzdělání měl málokdo.

Kapitola 3. Školství za Marie Terezie, Josefa II, Leopolda II a Františka II. ( od roku 1769- 1805)

Tak, jak bylo naznačeno v druhé kapitole této práce, nacházelo se školství v polovině 18. století v neutěšeném stavu. O tom, jaké to byly krušné poměry se nám zachovala celá řada informací a tak nechme promluvit kronikáře[12]: „Školství to kromě kněžstva záviselo na vrchnostech a na obcích, kteřížto oba činitelé školství tomuto spíše na závadu než na prospěch byli. Obyčejný kostelník postačoval jim za učitele pro mládež vesnickou a ve městech byli občané rádi, když se jim nějaký vysloužilý voják za učitele propůjčil Ty časy za císaře Rudolfa II., kde na školy i malých měst českých byli dosazováni jen absolvovaní posluchači vysokých škol pražských, byly již dávno minuly. Vysvědčení universitní bylo nahrazováno propustním listem vojenského desátníka. Dohled pak na školství a na návštěvu školní byl v té míře nedostatečný, že největší část mládeže na vesnicích i v malých městech zůstávala beze všeho školního vzdělání.“

V roce 1774 zavedla na českém území Marie Terezie povinnou školní docházku od 6 do 12 let, ta byla zavedena Všeobecným školním řádem. Školní děti měly získat tzv. trivium[13], které bylo rozšířeno o základy náboženství, občanské nauky a přírodopisu. Samozřejmě nebylo zapomenuto na řemeslnou zručnost a zemědělské práce. Dle školního řádu měla být v každém větším městě zřízena hlavní škola a v každém farním městě škola triviální. Okolní vsi by byly k takové škole vždy přiděleny. Na základě tohoto ustanovení byla otevřena 1. května 1775 zámecká normální škola ve Zbiroze. Současně s touto reformou byla vydána celá řada nových učebnic a metodik. I přes jednotnou snahu se však některé školy vzájemně odlišovaly v rozsahu učiva.

Vyučovacím jazykem byla v normálních školách pouze němčina. Na školách hlavních se v českých městech mohla učit čeština v 1. a 2. třídě (částečně již němčina). I přes to se děly na Zbirožsku pokusy zavést německý jazyk již od počátku natrvalo[14]. Takto byla zavedena němčina roku 1781 do škol v Mýtě, Strašicích, Bzové, Svaté Dobrotivé a v Mirošově.

O vzdělávání učitelů bylo postaráno vznikem nových škol. Roku 1775 byla zřízena v Praze při c. k. normální škole tzv. preparandie, což byly tříměsíční kurzy pro učitele škol triviálních a šestiměsíční kurzy pro učitele škol hlavních. Obsahem přípravy byla i teorie pedagogická a didaktická, na základě Felbigerovy příručky "Jádro methodní knihy, obzvláště pro sedlské učitele v cís. král. zemích" (1789, překlad z německého spisu). Absolventi preparandií se stávali na školách pomocníky učitele a po nejméně jednom roce praxe mohli skládat zkoušku učitelské způsobilosti a být ustanoveni samostatnými učiteli. Šlo tedy o první typ systematické počáteční přípravy pro učitelskou profesi v historii českého učitelstva.

Na venkově byly zřízeny ponejvíce školy jednotřídní, ve městech trojtřídní. Právo prezentační příslušelo v některých případech vrchnosti, faráři nebo obci. Pomocníka se dle potřeb vybíral učitel sám. K tomuto samozřejmě potřeboval svolení školního dozorce. Platy učitelů byly individuální a záleželo na vzájemné dohodě. Učitelský byt býval již situován do školní budovy a jeho plat mohl činit až 130 zl., na pomocníka měl příplatek 20 zl. Většina učitelů měla vedlejší zaměstnání. Nevýznamnějším z nich byla hudba. Hrávalo se velmi často o posvíceních, poutích či tanečních zábavách.

Dozory nad školami vykonával farář, v okrese pak vikář. V městech byli určeni zvláštní dozorci. Za císaře Josefa II. roku 1787 byli ustanovení krajští komisaři. V té době byl pro Plzeňsko ustanoven komisař František Odelga. Vrchním zemským dozorcem byl jmenován Ferdinand Kindermann ze Schulsteinu.

V Rokycanech byla škola o dvou třídách a zmínka o ní pochází z roku 1779, kdy jsou zmiňovány dva učitelé hudby. Celkem v letech 1772-1775 fungovalo v Plzeňském kraji celkem 113 škol.[15] Daleko více informací máme o švábínské škole, která zachovala své paměti. Dvorským nařízením ze dne 10. listopadu 1773 měl být vyslán do Vídně z císařského panství Zbiroh jeden duchovní   a jeden světský učitel na tzv. normální učení čili na kurz pro učitele. K návrhu vrchního správce panství tam byli vysláni 24. února 1774 zámecký kaplan Ignác Veselý a zbirožský učitel František Lego.[16] Po absolvování kurzu byla otevřena normální zámecká škola na Zbiroze dříve než v Praze. O významu této školy svědčí i vydávání vysvědčení: „Mimo učitelé z panství zbirožského přicházeli sem učitelé a čekatelé z okolních míst a panství, aby se tu v novém způsobě vyučování vycvičili a vysvědčení nabyli. Ke zkouškám učitelů dojížděl sem vrchní školní dozorce Ferdinand Kindermann ze Schulsteinu, poprvé již v roce 1776, a tu exminovav toho roku jednoho každého učitele, dal vyhotoviti jim attesty primae classis.“ Toto vyučování trvalo v zámecké zbirožské škole od roku 1775 do roku 1806.

Škola v Mýtě byla založena s největší pravděpodobností v době panování Marie Terezie a byla jednotřídní až do roku 1834. Ve Strašicích byla v té době již škola zavedena a máme informaci, že zde roku 1782 učitel Josef Kovařík „své chovance s včelařstvím seznamoval“. Mezi další významné školy, které jsou v tomto období zmíněny patří: škola ve Zvíkovci, v klášteře ve Svaté Dobrotivé, ve Lhotě, v Líšné, v Radnicích, ve Volduchách atd. Zajímavé bylo, že jednotřídní škola farní v Hřešihlavech byla zbudována svobodným pánem Ferdinandem baronem z Rummerskirchu ze skleníku ve vrchnostenské zahradě roku 1786. Nejpozději byla zbudována škola na Padrti a to v roce 1804.

České školství se v těchto letech pozvedlo z úpadku i když v poněkud jiné centralizované formě. Josef II. nařídil přísně dodržovat povinnou školní docházku, avšak byly velmi často činěny výjimky v době sezónních prací atd. Nařízením Františka II. ze dne 11. srpna 1805 bylo vydáno politické zřízení školské, jímž byla potvrzena novověká organizace škol. Zároveň však byl potvrzen německý jazyk za vyučovací řeč a ustanovena povinná školní docházka od dokončeného šestého roku do dvanáctého roku. Rozdělení škol pro všeobecné vzdělávání na tři typy zůstalo zachováno.[17]

Závěr

Cílem této práce bylo ve stručnosti nastínit vývoj školství na Rokycansku od 15. století do roku 1805, kdy bylo vydáno nové „politické zřízení školní“. Domnívám se, že tento cíl byl rámcově splněn a že je jej třeba vnímat jako dílčí a výchozí kapitolu pro další studium dějin školství na Rokycansku. Taktéž považuji za důležitou revizi písemných pramenů v rokycanském okresním archivu zvláště pak revizi primárních pramenů. Berte tedy toto skromné dílko za pouhý úvod k danému tématu.

Literatura:

HRACHOVÁ, Hana, David BOREK, Aleš ČESAL, Dana HRADILOVÁ, Radka KŘÍŽKOVÁ ČERVENÁ a Václav ŠŤASTNÝ. Rokycany. První. Praha: Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-100-2.

DRACHOVSKÝ, Antonín. Strašice: obrázky dějepisné. 1. vyd. Tábor: Nákladem vlastním, 1896.

KOLEKTIV. Politický a školní okres Rokycanský: Na oslavu 50.letého panování Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva císaře a krále. První. Rokycany: Zápotočný Rokycany, 1898.

 


[1]KOLEKTIV. Politický a školní okres Rokycanský: Na oslavu 50.letého panování Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva císaře a krále. První. Rokycany: Zápotočný Rokycany, 1898. Str.154.

[2] Tamtéž str.155.

[3]HRACHOVÁ, Hana, David BOREK, Aleš ČESAL, Dana HRADILOVÁ, Radka KŘÍŽKOVÁ ČERVENÁ a Václav ŠŤASTNÝ. Rokycany. První. Praha: Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-100-2. Str.76.

[4] KOLEKTIV. Politický a školní okres Rokycanský: Na oslavu 50.letého panování Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva císaře a krále. První. Rokycany: Zápotočný Rokycany, 1898. Str.155.

[5] Tamtéž str.155.

[6] HRACHOVÁ, Hana, David BOREK, Aleš ČESAL, Dana HRADILOVÁ, Radka KŘÍŽKOVÁ ČERVENÁ a Václav ŠŤASTNÝ. Rokycany. První. Praha: Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-100-2. Str.76.

[7] Popis v kronice Josefa Plešmída. Později tuto informaci přejal PhDr. Josef Buřič do publikace o strašické škole.

[8]KOLEKTIV. Politický a školní okres Rokycanský: Na oslavu 50.letého panování Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva císaře a krále. První. Rokycany: Zápotočný Rokycany, 1898. Str.156.

[9] Dochovány jsou dopisy zbirožského hejtmana Kolence z Kolna.

[10]KOLEKTIV. Politický a školní okres Rokycanský: Na oslavu 50.letého panování Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva císaře a krále. První. Rokycany: Zápotočný Rokycany, 1898. Str.159.

[11]HRACHOVÁ, Hana, David BOREK, Aleš ČESAL, Dana HRADILOVÁ, Radka KŘÍŽKOVÁ ČERVENÁ a Václav ŠŤASTNÝ. Rokycany. První. Praha: Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-100-2. Str.109.

[12]KOLEKTIV. Politický a školní okres Rokycanský: Na oslavu 50.letého panování Jeho c. a k. Apoštolského Veličenstva císaře a krále. První. Rokycany: Zápotočný Rokycany, 1898. Str.162.

[13]Trivium neboli znalost čtení, psaní a počítání.

[14]Domnívám se, že to bylo způsobeno větší přítomností německy mluvícího obyvatelstva, které se na komorní panství Zbiroh dostalo v rámci revitalizací hutních provozů.

[15]HRACHOVÁ, Hana, David BOREK, Aleš ČESAL, Dana HRADILOVÁ, Radka KŘÍŽKOVÁ ČERVENÁ a Václav ŠŤASTNÝ. Rokycany. První. Praha: Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-100-2. Str.106.

[16] František Lego pocházel z významného učitelského rodu. Jeho otec byl taktéž učitelem. František Lego byl pak otcem velmi rozvětvené učitelské rodiny, jenž se stala známou v širokém okolí.

[17] Tři hlavní typy škol: triviální, hlavní a reálné.

Jste zde: Hlavní stránkaPublikační činnost, článkyHistorie školství na Rokycansku od 15. století do roku 1805

Hlavní sponzoři

      paliva strasice skart2      
Paliva Strašice Plzeňský skart
Free business joomla templates