K historii "Brd vojenských"

Historie brdské dělostřelecké střelnice od jejího založení do roku 1939

Technický vývoj dělostřelectva v průběhu světové války doznal značného pokroku a při výstavbě armády mladého Československého státu na něj musel být brán zřetel. Jedním z aspektů vývoje bylo i zvětšení dostřelu děl. V první polovině třicátých let byla naše armáda vybavena staršími typy o ráži 8 až 10 cm a donosnosti nepřesahující 6 km. Pro výcvik obsluhy těchto zbraní ještě dostačovala stávající střelnice v Milovicích a provizorní plochy u Horažďovic, Kralovic či Týně nad Vltavou. Při postupném zavádění nových vzorů však vyvstala nutnost vyhledání vhodnějšího místa.

Snahu o zřízení dělostřelecké střelnice v oblasti Brd lze vystopovat již od počátku dvacátých let, kdy se uvažovalo s poměrně skromnými plochami v prostoru Višňové u Dobříše, či Ostrovce nedaleko Zbiroha. Všechna tato místa však neumožňovala případné další rozšiřování a tak bylo v další vlně vytipováno několik nových lokalit o podstatně větších výměrách a to v málo osídlených oblastech. Mezi nimi byly i Střední Brdy, kromě kterých se ve zprávě Ministerstva národní obrany zmiňovaly oblasti u Křivoklátu, Přimdy, Písku, Vodňan, Jindřichova Hradce, Horažďovic, Dobříše, v okolí Máchova jezera.

Po dlouhé debatě a podrobném zkoumání jednotlivých prostor, byly nakonec jako nejvhodnější zvoleny právě Brdy, které jako jediné vyhověly všem podmínkám. Především byly vyzdvihovány důvody finanční a bylo poukazováno na úsporu, které se dosáhne při cvičných střelbách jedné baterie zde a na druhém cvičišti - Slovenských Malackách. Rozdíl činil nezanedbatelných 210.000,- Kč, což byla v roce 1927 značná suma, odpovídající například ceně deseti automobilů střední třídy. Navíc je terén v Brdech poměrně plochý, avšak různorodý a umožňuje tak nácvik různých taktických úloh. Podobnost s pohraniční krajinou umožňovala nácvik obrany hranic. Zdaleka nezanedbatelná byla i malá pozemková roztříštěnost, která zjednodušovala výkup pozemků.

Proti tomuto plánu se zdvihla široká vlna odporu, která sice nezabránila realizaci tohoto projektu, alespoň však byl revidován původní záměr vykácet napříč brdskými lesy  23 kilometrů dlouhý a půl kilometru široký gigantický průsek na poněkud přijatelnější variantu tří izolovaných cílových ploch - každá z nich o přibližné ploše 500 ha. Projekt na realizaci střelnice byl dán k posouzení dne 19. února 1926 a o rok později - 14. července 1927 byl schválen zákon č. 126 o vojenských újezdech na základě kterého mohlo dojít k výkupu pozemků.

Celková výměra vykoupených pozemků činila 20387,36 ha takřka výhradně lesní půdy, patřící do té doby k majetku velkostatků hořovického (majitel Jindřich Schaumburg), zbirožsko - dobříšského (Colloredo-Mansfeld), hlubošského (Karel Wallerstein-Oettingen) a rožmitálského (pražské arcibiskupství). Pozemky spadaly pod čtyři politické okresy a katastrální území třiceti obcí. Jako hlavní hospodářský orgán bylo zřízeno ředitelství vojenských lesních podniků v Jincích, které se po roce přestěhovalo do Hořovic, zatímco vojenská správa (dnešní újezdní úřad) byl umístěn do Jinec.

Jako první byla vykácena cílová plocha Jordán na které první střelby za přítomnosti prezidenta republiky proběhly již 19. května 1930. Protože vykácení tak velké výměry lesa vyžadovalo množství pracovních sil byli najímáni dřevorubci až ze Zakarpatské Ukrajiny. Během roku 1929 bylo započato s vymýcením plochy na Velkém Toku, zatímco kácení plochy Brda bylo prozatím zastaveno neboť došlo k poklesu cen dřeva. Zároveň byly vysídleny první myslivny Jinecká a Hořovická Baština. Jako poslední bylo rozhodnuto o vzniku pěchotního cvičiště a střelnice na Bahnech u Strašic, která byla zřízena v první polovině třicátých let, tedy v době kdy už na ostatních třech plochách panoval čilý ruch.

Na rozdíl od doby nedávno minulé a vlastně i dneška byly však i přes to Brdy přístupny civilním pěším osobám pohybujícím se po komunikacích volně, bez nutnosti žádat o povolení a oblastí vedla síť turistických značených cest. Přísný zákaz vstupu platil jen do prostoru cílových ploch, kde se mohla nacházet nevybuchlá munice. K průjezdu vozidel a vstupu mimo cesty bylo nutné zakoupit povolení, které ve druhém případě stálo 10 korun pro obvod jediné lesní správy. Po jednáních vedených s jednotami KČT v Hořovicích a Berouně, byly vydány směrnice pro vstup do vojenských lesů v Brdech, které upřesňovaly pravidla pro pohyb osob ve vojenském prostoru. Obecnější pravidla stanovila i vyhláška okresního úřadu v Hořovicích z května 1930.

Jednotlivé cílové plochy byly ohrazeny buďto nasucho vyskládanou kamennou zdí, nebo metr hlubokým příkopem. Kromě zamezení vstupu osob sloužily tyto úpravy především jako překážky pro šíření požárů do okolního lesa, neboť po dopadu střel docházelo často ke vzplanutí suchého vřesu a trávy. Cíle pro dělostřelce bývaly označovány nataženým bílým plátnem. Pro zaměřování, pozorování a vyhodnocování dopadů střel byly armádou postaveny dřevěné věže a kamenné či betonové vojenské pozorovatelny. Mezi prvními byly vybudovány pozorovatelny na Brdě, Jordánu, Beranu, Jineckých Hřebenech a později i další.

Do širšího povědomí veřejnosti se Brdy opět dostaly ve 30. letech 20. století především díky zkouškám, doprovázejícím program opevňování Československa v letech 1935-38, kdy jednotlivé cílové plochy a střelnice sloužily pro zkoušení nových technologií, zbraní a rovněž i k výcviku osádek opevnění. O rozsahu těchto pokusů svědčí i množství dodnes zachovaných pokusných objektů - od železobetonových terčů, přes cílové a cvičné lehké objekty až po legendární zkušební pěchotní srub CE na cílové ploše Jordán.

Bohužel osud nebyl ve druhé polovině samostatnému Československu nakloněn, a tak dříve než mohla být většina výsledků zde zkoušených řešení uvedena do praxe došlo k Mnichovskému diktátu a krátce poté i k okupaci zbytku státu Německem.

 

Brdy v letech 1939-45

Krátce po záboru Československa v březnu 1939 obsadila německá armáda veškerá vojenská zařízení, posádky a samozřejmě i výcvikové prostory a využila je pro svojí vlastní potřebu. Stejně tak i výcvikový tábor Jince s přilehlou střelnicí byl využit jako cvičiště nesoucí nejdříve oficiální název „Truppenübungsplatz Brdy - Wald", později „Truppenübungsplatz Kammwald". Je pravděpodobné, že ještě během let 1939 až 1940 zde bylo Němci pokračováno ve zkouškách pevnostního materiálu, zkušebním ostřelování lehkých objektů a srubu CE na cílové ploše Jordán. Jako pěchotní cvičiště však zdejší oblast vhodná nebyla, neboť se jednalo o převážně souvisle zalesněný horský masiv.

K přelomu došlo v roce 1941. V té době byl prostor výrazně rozšířen západním směrem na úkor vsí Skořice, Mýť, Příkosice, Štítov, Vísky, Trokavce a Hořice, obyvatelstvo (až na nečetné výjimky několika rodin lesních zaměstnanců) vysídleno a započato s intenzivnějším budováním výcvikových zařízení. K tomu mělo být použito polských válečných zajatců, kteří měli být umístěni v táboře Kolvín při stejnojmenné - dnes již zaniklé vsi na západním okraji Brd.

Sněhová kalamita, vichřice a následné obrovské polomy tuhé zimy 1941-42 však tento plán zpomalily. Na zpracování popadaného dřeva tak bylo do kolvínského lágru postupně přesunuto několik tisíc pracovníků z celých Čech, kteří tu pomocí narychlo zbudovaných úzkorozchodných lesních železnic sváželi dřevo k nově zbudovaným pilám v Mirošově.

Na rozdíl od ostatních cvičišť, které užívala německá armáda na našem území (Milovice, Vyškov-Dědice) zde proto došlo jen k velmi omezené výstavbě charakteristických železobetonových objektů nazývaných dnes "pixle", které sloužily jako úkryty pro zařízení střelnic (strojovny, navijáky pro posun terčů, pozorovatelny a podobně). Na rozdíl od zmíněných prostorů kde bylo těchto objektů postaveno mnoho desítek, je jich zatím v Brdech (včetně západní části nacházející se dnes již mimo hranici VVP) nalezeno méně než dvacet.

Na území Protektorátu Čechy a Morava byla za okupace vybudována síť pozemních radarových ústředen letecké hlásné služby (FMG-St. - Funk Messgeräte Station). Jedna z velkých radarových ústředen se nacházela i v Brdech na vrchu Praha (862 m.n.m.). Jednalo se o ústřednu I. řádu (tzn. ústřednu nejvyšší důležitosti), s krycím jménem „Pegasus". Tyto stanice byly pokračováním radarových sítí DETE I (dosah 150 km) a DETE II (dosah 200 km) budovaných již před válkou podél jižních a severních hranic Německa. Podle důležitosti a z taktických důvodů byly rozděleny do skupin I, II a III. Byly zřizovány, provozovány a obsluhovány příslušníky leteckého spojovacího vojska (Luftnachrichten Gruppe). Úkolem stanic bylo dodávat spolehlivé informace o leteckém provozu nad sledovaným územím. Kromě samotných radarů byly na stanicích i další budovy s provozním, technickým a hygienickým zázemím. Nejčastěji byly používány radiolokátory Freya, Wassermann, Würzburg Riese, Jagdschloss a malé mobilní Würzburg.

Vyhodnocovací ústředna a ubikace obsluhy byly umístěny mimo věže. K zařízení patřila i vodárna, kasárna pro strážní oddíl, muniční skladiště, elektrocentrála atd. K ústředně se ze všech stran sbíhala telefonní vedení (část z nich podzemními kabely) a nadzemní přívod elektrického proudu. Počet personálu se podle údajů z různých pramenů pohyboval mezi 120 - 200 osob (včetně spojařek). V květnu 1945 po konfliktu s místními obyvateli, kteří se snažili Němce odzbrojit (při tomto neúspěšném pokusu byl zastřelen úředník lesní správy z Padrti, p. Kreidl) byla obsluhou radarová ústředna poškozena (trhavinami, zapálením, svržením vybavení z věží) a 6. května opuštěna.

Existence výcvikového prostoru v Brdech během války je spojena s postavou německého polního maršála Waltera von Brauchitsch (1881-1948). Jednalo se o jednoho z nejdůležitějších německých velitelů první poloviny druhé světové války.

V první polovině války zastával vysoké postavení v generálním štábu. Po infarktu a poté co se neshodl s Hitlerem na koncepci dalšího pokračování války na východní frontě, byl na počátku roku 1942 uvolněn z funkce a svojí vojenskou kariéru ukončil v Brdech na zámečku Tři Trubky nedaleko Strašic. Krátce po válce byl zatčen a vězněn v Anglii. Zemřel v roce 1948 v britské armádní nemocnici v Hamburku dříve než mohl být postaven před mezinárodní soudní tribunál.

(Text: Kameňák, www.brdy.net © 1999-2007 + část věnovaná radarové stanici na vrchu Praha: VHSB, tisk, foto a editace celého článku Námořník, VHSB 2008)

Jste zde: Hlavní stránkaExpoziceK historii "Brd vojenských"

Hlavní sponzoři

      paliva strasice skart2      
Paliva Strašice Plzeňský skart
Free business joomla templates