Expozice místopisu a moderních dějin se týká především Strašic jako jednoho z center severní strany Středních Brd a jejich okolí. Časově spadá do období od druhé poloviny 18. století po léta padesátá 20. století.  Tématicky ji lze rozdělit do několika dílčích okruhů: strašické i okolní železářství a zpracování kovů, místopis strašického okolí, společenský život v oblasti, význačné osobnosti a historická literatura. Oproti ostatním částem stálých expozic není tato svými tématy výrazně vymezena a jedno téma tak volně navazuje na druhé, přičemž se občas přímo navzájem pronikají. Je to způsobeno tím, že i život v „moderních" dobách nelze jednoduše podle několika málo kritérií úzce roztřídit. Život zde byl a dodnes je velmi rozmanitý a jedna kapitola lidské činnosti volně přechází v druhou jako barvy podzimního lesa, jež Brdy tolik proslavily v dílech malířů, soudobých i minulých.

Expozice zpracování kovů v regionu přímo navazuje na shodně orientované téma v Archeologii a starší historii. 19. století se neslo ve znamení průmyslové výroby železa na Brdech a v Podbrdí. Největší koncentrace železářské výroby se soustředila do Komárova, Jinec, Zaječova, Strašic, Dobříva, Holoubkova, Rokycan, Oseka, Sedlce u Starého Plzence, Mítova, Nových Mitrovic i Šťáhlav aj. a zasahovala až daleko na sever mimo geografické Podbrdsko, na Zbirožsko (Františkov) či na Berounsko (Králův Dvůr).

Jak již bylo jinde řečeno, Strašice patřily k starým poddanským městečkům s tradicí hutní a železářské výroby hluboko do středověku. Ze staré strašické huti, jejíž vysoká pec zanikla se až do dnešních dob zachovala fungující slévárna. Na tyto slavné časy oblasti vzletně nazývané „Železné srdce Čech" upomínají exponáty v podobě starých i novějších odlitků slévárny Strašice. Zvláštností byla zdejší výroba ozdobných železných, tzv. „irských" kamen, která ve Strašicích stavěla houbkovská železárna Maxe Hopfengärtnera. Tradici brdského cvočkařství, drobné, málo výnosné domácí železářské výroby cvočků, hřebů, piflí a ponkajzen připomíná hezky dochovaný, byť nekompletní obchodní vzorník cvočkařského zboží, jaký používali zdejší, převážně židovští drobní obchodníci železářským zbožím. Zajímavý je i originální „pakl" šerek, tj. cvočků do bot, v němž se zdejší napočítané zboží expedovalo. Kvetla i kovářská výroba připomenutá mj. starými výučními listy. Ovšem zpracování železa nebylo jediné kovozpracující odvětví. Koncentrovalo se zde i množství kovorytců a cizelérů pracujících se slitinami mědi. I ukázky jejich práce tvoří část muzejní expozice. Vystaveno je i krásné dynamo, které dodávalo elektrický proud rokycanskému hamru Ježek.

Řemesla na Středních Brdech nebyla ovšem pouze kovozpracující. Dařilo se zde rovněž řemeslu krejčovskému. Na ně odkazuje část expozice evokující krejčovskou dílnu, jejíž vybavení z velké části pochází z pozůstalosti strašického krejčího O. Hrona. Zajímavá jsou nahřívací kamínka na žehličky či řada vzorníků látek na módní pánské oděvy. V rohu stojící krejčovská panna nese piešťanský ženský kroj, který se v Rokycanech používal jako tzv. „uvítací“. Oblékaly jej totiž družičky vítající návštěvy významných osobností. Poněkud kuriózní je patentní skládací žehlící prkno zn. Yord, které se „obratem ruky“ může proměnit v domácí štafle.

RNDr. Martin Lang

Malou fotogalerii z Expozice Místopisu a moderní historie naleznete ZDE