Expozice Mineralogie a těžby nerostných surovin

Střední Brdy a jejich okolí jsou oblastí se starou tradicí těžby nerostných surovin. Region z hlediska obživy obyvatelstva zemědělsky chudý v minulosti disponoval poměrně bohatými ložisky hospodářsky významných nerostů. V prvé řadě to byly rudy železa i barevných a drahých kovů. Prakticky téměř ve všech současných i (hlavně v moderní době) zaniklých obcích regionu a kolem nich nalézáme dodnes pozůstatky po těžbě železných rud. Tyto rudy jsou převážně sedimentárního, příp. vulkanoklastického typu a jen podružně, zvláště na jihu Středních Brd a v jejich okrajových partiích se můžeme setkat i s rudami žilnými. Sedimentární rudy, pro svůj nižší obsah železa a oblast výskytu označované také jako chudé sedimetární barrandienské rudy, daly základ historickému rozvoji brdského železářství a oblasti vynesly poetické přízvisko „Železné srdce Čech". Hlavními rudními minerály zde byly limonit, hematit, pelosiderit a chamosit. Výskyt jejich ložisek je v největší míře vázán na ordovický útvar prvohor, v něm pak nejvíce na klabavské, šárecké a dobrotivské souvrství. Méně byla využívána geneticky starší ložiska pyritických rud, vázaná především na horniny blovického souvrství neoproterozoika (dříve svrchního proterozoika, resp. starohor). Jak plyne z jejich názvu, hlavním rudním minerálem byl pyrit vázaný na některé partie neoproterozoických břidlic. Těžiště využití těchto rud však nebylo metalurgické, nýbrž chemické (výroba dýmavé kyseliny sírové a jejích solí) a těžily se hlavně v oblasti již mimo Brdy, na severním Rokycansku v okolí Kamence a Darové a na severním Plzeňsku v obci Hromnice.

Další důležitou, avšak již neželeznou rudou byla rumělka, cinabarit. Těžila se z hydrotermálních žil protínající ložisko sedimentárních rud u Komárova na lokalitě, jež zřejmě po ní získala své jméno Jedová hora (německy Giftberg). Zpracovávala se ve rtuťové huti v Komárově, než byla v druhé polovině 19. století její výroba zastavena díky levnější rtuti dovážené z Idrie.

Jižní část příbramského Podbrdí náleží k historicky nejbohatšímu rudnímu polymetalickému příbramskému revíru, kde se těžily žíly bohaté na rudy stříbra, olova, mědi, zinku, antimonu, železa, ale i zlata vázaného na zlatonosné pyrity. Dlužno poznamenat, že na Středních Brdech se vyskytuje v okolí zaniklé obce Záběhlé méně výrazná polymetalická poloha, jež bývala též historicky dobývána, avšak zřejmě se zanedbatelnými výsledky. Na ni jsou zřejmě vázána i malá rýžoviště zlata na Klabavě, resp. Padrťském potoce, snad již prehistorického stáří.

K nerostnému bohatství mimo rudy přistupovaly ještě nevelké černouhelné pánve v Lísku poblíž Hořovic (dnes součást obce Hudlice), Štílci u Žebráku (dnes součást obce Tlustice), ve Skořicích na jihu Rokycanska a především v plošně nevelké, ale velmi bohaté pánvi v Mirošově. Poznamenejme, že v případě dvou posledních se z geologického hlediska nejedná o pravé pánve, ale o jedinou soustavu tektonických, uhelných příkopů. Lísek poskytl sloje břidličnatého, nepříliš kvalitního energetického uhlí, Štílec měl uhlí lepší kvality. Mirošov,  měl ve svrchní sloji koksovatelné uhlí vynikající kvality a kromě něj ještě ve spodní sloji uhlí břidličnaté. Navíc měl vyvinutou ještě nepravidelnou mezisloj s dobrým, avšak tvrdým a hůře dobývatelným uhlím. Spodní sloj byla těžena i v sousedních Skořicích. Uhelné zásoby Lísku a Štílce byly známé již v 18. století, Mirošovské a skořické byly objeveny až v 30. letech 19. století. Poslední mirošovský důl byl uzavřen v r. 1947, ve Štílci se konaly ještě v 50. letech pokusy o nalezení dalších zásob.

Z dalších nerudních surovin těžených na Brdech jmenujme stavební kámen a drcené kamenivo. Z nich historicky vynikala mirošovská arkóza (známějšímu pískovci podobná hornina) z bazálních vrstev mirošovského karbonského reliktu. Užívala se nejprve zřejmě k výrobě mlýnských kamenů, hrubších kamenických prvků a snad i kamenosochařsky, avšak proslula jako materiál k výstavbě těles historických vysokých pecí s redukcí na dřevěném uhlí. Další významnější nerudou byly ordovické skalecké křemence, jež byly místy pro svoji vysokou čistotu historicky využívány jako sklářská surovina. Pro stavební účely i pro výrobu drceného kameniva se využívala většina vyvřelých, sedimentárních i slabě regionálně metamorfovaných hornin. Dodnes fungují lomy v paleovulkanitech křivoklátsko-rokycanského pásma v Třebnušce a Těškově na Zbirožsku, přímo na Brdech v diabasu a melafýru v Zaječově na Hořovicku i klastických sedimentů v Červeném lomu u bývalé vsi Záběhlé ve Vojenském újezdu Brdy a konečně i v metabazaltech a tufech v Mítově u Nových Mitrovic na jižním Plzeňsku. Historicky se jako stavební kámen a pro hrubší kamenické účely využíval i granitoidní masívek ve Vojenském újezdu Brdy nedaleko Teslín na jižním Plzeňsku. Běžně se pro stavební kámen i štěrk místně využívala řada kambrických slepenců i porfyrů po celých Brdech.

Ze sedimetárních keramických surovin jmenujme jako význačnější ložisko kaolinických jílů poblíž Jinec či vzdálenější surovinově obdobné ložisko (geneticky a stratigraficky však jiného typu) mezi Ejpovicemi a Kyšicemi (rozhraní Rokycanska a severního Plzeňska). Specifické bylo využití karbonských jílovců - lupků pro výrobu stáložárných vyzdívek průmyslových pecí, např. z mirošovské pánve. Cihlářské hlíny se využívaly poměrně často, v oblasti se nejvíce vyskytovaly hlíny geneticky smíšeného typu spraš - eluviální hlíny. Významné cihelny pracující hluboko do 20. století byly ve Zbiroze a v Kařezu, vynikající cihly dávala do první třetiny 20. století cihelna v Mirošově. Pokud se týká fluviálních (říčních, příp. jezerních) písků a štěrků, jsou Brdy a jejich okolí na tento materiál poměrně chudé. Poskytovaly je vlastně jen neogenní pánve na Hořovicku (Tlustice) a u Hostomic, avšak špatně vytříděné a s vysokým obsahem jílů. Proto se v kraji lokálně využívala spíše drobná eluviální ložiska těchto surovin (kopané písky a štěrkopísky).

Mineralogická část expozice předvádí návštěvníkům několik zajímavých kolekcí. Předně jsou to brdské drahé kameny. Brdy, a to na obou březích Litavky i jejich barrandienské okolí jsou proslulé výskyty železitých křemenů. Vyskytovaly se na hydrotermálních žilách protínajících sedimentární železorudná ložiska. Pro svoji vysokou tvrdost byly velmi obtížně zmáhatelné a proto neoblíbené starými horníky. Tyto na první pohled vcelku všední kameny však vynikají nádhernou kresbou na řezu po vyleštění. Vyskytují se v bohatém spektru barev od oslnivě žluté přes oranžovou, červenou, červenohnědou a hnědou až po tmavě hnědou s výrazným barevným žilkováním či variolarizací (drobné soustředné struktury podobné neštovicím), do drobných hvězdicovitých agregátů uspořádaných krystalů a častým páskováním i žilkami až plošnými polohami (na řezu) opakního hematitu. V kolekci Variabilní krása železitých křemenů můžete obdivovat křemeny od Sebečic, Strašic, Tění, Cheznovic, Holoubkova, Decperku (VÚ Brdy), Olešné, Zaječova, Hýskova, Svatého Jana pod Skalou i Řevnic. Dalšími drahými kameny, donedávna sběratelsky neznámými, jsou brdské acháty. Vyskytují se v dutinách melafýrů, jež byly zastiženy lomem v Zaječově. Kromě Zaječovských achátů jsou v expozici zastoupeny i další lokality - odval bývalého dolu Hrbek mezi Zaječovem a Těněmi a také Cheznovice. Velmi zajímavá je kolekce z lomu Těškov. Tato lokalita poskytla řadu velmi zajímavých minerálů, jako jsou pěkně krystalované obecné křemeny s typickým narezavělým zbarvením po hydroxidech železa, drahá křemenná odrůda ametyst, jílový minerál montmorillonit, dále pro tuto lokalitu typický dufrenit, meurigit, strengit, beraunit, nontronit i rudní minerály galenit a cinabarit.

Další pro Brdy a jejich okolí typické jsou fosfatické, velmi krásné minerály, jež však ztrpčovaly život hutním podnikatelům 19. století a jejich personálu. Díky jejich obsahům nešla ze zdejších rud vyrábět ocel v konvertorech. V expozici je představuje paprsčitý wawelit z lokalit Mílina a Jivina, nebo drobný barrandit z Míliny. Z téže lokality je k vidění i lithiofori, minerál obsahující mangan.

Slavný historický revír Jedové hory u Komárova se zde prezentuje železnou rudou thuringitem, nádherně krystalovaným barytem (ten pak i lokalitním zastoupením ze Lhůty) a cinabaritem (rumělkou), rudou rtuti.

Bohatá je  kolekce Příbramského rudního revíru nazvaná Klenoty podzemí Příbramska, jež předvádí ryzí stříbro, arzén, pyromorfofit, pyrargirit, chalkozín, galenit, sfalerit, chalkopyrit, antimonit, molybdenit, bornit, hedyfan, skuterudit, nikelin, mimetezit, stromeyerit, willemit, siderit, dolomit, goethit a jeho dorůdu sametku, magnetit, smolinec a křemen.

Souborem, který zcela vybočuje z oblasti Brd a jejich okolí je kolekce minerálů z Turecka. Symbolicky představuje „Projekt partnerství v EU" mezi obcí Strašice a tureckým městem Ören. V exotické ukázce se předvádí pěkné vzorky borátů z Panderny, tj. colemanit, probertit a ulexit, sulfát sádrovec i ruda z ložiska Muradin Köy, která obsahuje galenit, chalkopyrit a sfalerit.

Malou fotogalerii z Expozice Hornictví a mineralogie naleznete ZDE